Listopad 2008

..lulu

7. listopadu 2008 v 17:25 | punkate |  my life/people
Sbohem :)

grapefruit

7. listopadu 2008 v 13:39 | punkate |  my life/people
Je tak hnusně. Všude. Dala bych si horkou vanu.. Akorát že ted' se dopuju čajem abych na baletu neusla.. No. Ještě že mi dneska přijede nabíječka dobré nálady.. Kam půjdem, to nevím. Asi do čajovny nebo se někam flákat ven.. Dnes jsem po dlouhý době držela v ruce cigaretu - ale neboj se Ájo, nekouřila jsem. Jen byla prostě taková situace kdy mi ji Anežka vrazila do ruky protože její kluk prý nesmí vědět že kouří a zrovna šel kolem či co.. Ale jak nad tím ted' přemýšlím.. Ne!!!! Až se zas jednou propadnu a budu ji po někom chtít třeba (což cítím že se stane), dejte mi prosím pořádný kopanec do prdele.

Už nevěřím..

6. listopadu 2008 v 19:17 | punkate
...na nic.. Nikdo mi tu asi nevěří, ikdyž furt něco říkám, nikdo neposlouchá a mele si to své..
Chápu, že jsi mu řekl věci který by asi měl vědět (je to taky tvůj kamarád).. To ještě chápu..

Ale například se mi líbilo načasování toho všeho - že zrovna ted' jsi mi vytknul vše co ti na mě vadilo. Prý z přátelství (promiň ale to opravdu ne) - já z toho naopak získala jiný pocit, než ten, co popisuješ.. Mysli si co chceš, že mi vadí pravda a takové krávoviny, ale zamyslis e někdy nad sebou a svým životem který vedeš, než mi budeš vytýkat vše, co ti dříve nevadilo (nebo ses spíše přetvařoval).. Neříkám že to co jsi napsal bych plně odmítala - věřím že tak v tvých očích vypadám když to tak píšeš.. Ale časy i všechno se mění, a já nejsem takový robot abych se vždycky v každé situaci zachovala stejně..

Not found

5. listopadu 2008 v 18:00 | punkate |  my life/people









Běžela tak jako nikdy. Běžela rychle, jako by utíkala před pravdou kterou si nechtěla připustit. Při tom vzlykala a vše co se jí naskytlo do pohledu v tu chvíli nenáviděla. Nikdy nechtěla, aby tento den nadešel, ale mockrát si ho představovala.


Byla čím dál tím víc zadýchaná - nevěděla, kde je. Ale věděla, že ještě není na konci. Zastavila se - musela. Pálil jí krk od studeného vzduchu. Náhle se rozplakala a padla na kolena. Všechno kolem ní v jejích očích vypadalo rozmazaně. Nevnímala to okolo, vnímala
svůj výbuch emocí, hněvu a bezmoci. Musela se jí nějak se jí zbavit - hrubě začala vytahovat z kořenů všechno co se jí dostalo pod ruku a s každým zlámaným stromečkem si přála vymazat alespoň jednu silnou, avšak rázem jen velmi vzdálenou vzpomínku, z těch mnoha které jí zbyli na to, o čem věděla, že už se nikdy nevrátí.. Nemyslela na to, jestli jí někdo vidí nebo ne. Byla tam jen ona a její náhlá, zdrcující pravda. A stále vzlykala. Z posledních sil vytahovala bezmocné stromky z lesní půdy a vždy s nimi mrštila o velký strom, kterých tam bylo více. Přála si být na jejich místě - přála si smrt, aby byla ušetřena od této bezmoci. V jednu chvíli ucítila krátkou bolest - ruce se jí pomalu zbarvovali do barvy krve a na několika kousíčcích její kůže se tato tekutina objevila, ale na tu psychickou neměla. Uvnitř jejího těla se odehrával boj - na jedné straně naděje, na druhé straně krutá pravda pravdoucí jež vítězila. Odhodila pryč to, co držela a chytila se za hlavu kterou pronikala také bolest - od nestálé přítomnosti slz. Rozhlížela se a znovu z nejposlednějších sil se rozběhla dál. Utírala si při tom slzy zkrvavenými dlaněmi a přeskakovala větve, kořeny a míjela při tom stromy. Utéct od toho nemohla, ale co jí zbývalo?

Vyčerpáním padla na okraj lesa. Zavřela při tom oči a nechala je zavřené - zkoušela, jestli se neprobudí z hrozného snu, avšak nic takového se nedělo. Tak takhle vypadá peklo? Porozhlídla se kolem sebe - všude byl klid, jako to bývá v lese. Ale v ní nebyl ani v nejmenším. Deprimovalo jí to, ale zrovna těd' jí přišli normální věci úplně nevěřícné.. Ležela, v klubíčku na zemi a přála si jen jedno - smrt. Stále se jí honilo hlavou jedno slovo, a to také několikrát vyslovila do prázdna : "Ne!Prosím ne!" Jakoby se modlila. Po chvilce zvedla mokrou hlavu a zadívala se na velký, osamocený a zamrzlí rybník , který se před ní naskytl zcela nečekaně, jako vůle boží. Zemřít co nejdříve a narodit se jako někdo úplně jiný a lepší, honilo se jí hlavou. Neváhala ani minutu - zvedla se a pomalu našlapovala na skoro zmrzlou trávu posetou jinovatkou až došla skoro až k cíli. Prohlížela si ho - měl tlustý bílý led, avšak jestli viděla přes slzy pořádně, ve prostřed byla udělaná díra do ledu pro ryby, tedˇ už trošku zamrzlá milimetrovým kouskem ledu. Byla uklidněná, ale pořád jí kapali slzy až ji z toho pálil obličej - bylo totiž chladno. Zula si boty a stoupla na okraj rybníku. Náhla její pocit nebyl už tak naléhající - viděla totiž řešení.. Došla k díře, zašeptala : :"Sejdeme se v nebi", poslední pohled věnovala stmívajícímu se nebi, otočila se zády, popošla na okraj kde se setkával tlustý, očividně starší led s mladším, její poslední slza dopadla na studený led a v tu chvíli přenechala své tělo na pospas váze, překlopila se do zadu, a v tu samou sekundu uslyšela z povzdálí neznámý hlas řvoucí její jméno - lekla se, prudce se otočila ale postavu už nespatřila - nestihla to. Starý led nebyl zase tak tlustý jak předpokládala a zradil ji. Proto váhou vlastního těla rozrazila led a prudce spadla do strašlivě ledové vody - chvilku byla při vědomí, ale nesnažila se udělat něco pro to, aby se zachránila - nedovolovala jí to ani ukrutná zima, ani její mysl a srdce. Pád byl rychlý - kdežto klesání ke dnu jako by trvalo pro ní věčnost. Hlavou jí probleskla vzpomínka na topení, které by se jí ted' dosti hodilo,ale ona chěla zemřít ještě s nějakou, která je spojená s člověkem, se kterým se zanedlouho potká v nebi.

Ruce i nohy už necítila - nechala je napospas zničit jehličkami studené vody, a pomalu se s nedostatkem vzduchu ztrácela do bezvědomí…


*
22:09
Dobrou noc vám všem.

Jaký zas titulek

5. listopadu 2008 v 14:24 | punkate |  my life/people
In school...

Včera jsem psala a dnes sem píšu zas jelikoz nemam co delat. Škola mě stve furt a stále, sice známky docela ok, jenže ta demence některých jedinců... Dnes jsem měla v plánu jít fotit s Vellym (ano. už zase, asi 3 termín už), jenže píšeme z chemie a na mě tlačí zodpovědnost se učit, a ani se mi moc nechce, jelikož nemám energii.. Venku je tak hezky, až mi to ani radost nepůsobí.. Proč taky.. Možná vás ještě dnes navštívím a něco sem dám, protože jsem včera zas padla do spárů temnoty a musela jsem to nějak....... Zvonííííííííí

You and I..

4. listopadu 2008 v 15:29 | punkate |  my life/people
Co to zase je ? Naprosto bez nálady, na to že jsem spala jen pět hodin ale ani ted' neusínám, kdežto v dnes v troleji cestou domů ano - to musel být pohled. Ve škole zase strašné - všem asi háblo- jak Holickýmu, tak naší třídě.. Třídní má totiž asi nějakej problém, který řeší tím, že vyzkouší půlku třídy (důvody jsou prosté) a všichni mají samozřejmě za pět (není mlj případ-mě naštěstí nevyzkoušel - protože já jen koukala do prázdna, kroutila hlavou a v duchu mi zněla zase nějaká píseň).. Opravdu hledám smysl toho chodit tam, ale nějak ho nenalézám. Z chemie 14 pětek ze solí. Strašné. Prý. Ale zase není můj případ - mám 2-, což je v poho.. Já už se ani nedivím - naše třída se dost propadá, a mě nestačí něž dívat se na němé tváře bezmocných učitelů snažících se dožadovat autority u ignorujících a směšných jedinců... A to se nezmiňuju o všem.. A ted' budu mít zase Špáninu a ani nemám úkol - odůvodnění nemám.. Prostě nevim co s tím mám dělat když je to bez zadání. Ale nějak to přežiju. Už je mi jedno co si o mě kdo myslí.. Pouze přežívám..

Achjo.

¨¨7_7¨¨

3. listopadu 2008 v 14:31 | punkate |  my life/people
Nevím. Já vážně nevím. Kam se mám jinam pochlubit s tím, že mám za jedna z dějáku a za dva z matiky (po vážně dlouhé době)... Všechno ostatní je stejně jako předtím na nic.. Asi blog vidíte rozházeně, ale já s tím nic neudělám.. Asi je to znak toho, že mám už psát přízpěvky na ten druhej, o kterým nikdo neví.. Jinak.. Mi v hlavě zní píseň z filmu My děti ze stanice Zoo, na který vám dám možná někdy odkaz... Tot' vše..

K čemu titulek?

1. listopadu 2008 v 0:00 | punkate |  my life/people



Blah. Blůah. Blug.

Jsem celkem unavená. Jako každý pátek - před chvilkou jsme s Ájou totiž dorazili domů z tanečních - Hrnovická.. Celkem zábava - pozorovat Rychtra a Noviluka... Dál už nemám slov - poloopilí rodiče se tu totiž handrkujou s Ájou o něčem.. Nejradši bych si něčím zacpala uši a utekla.. Nebo bych na ně zařvala at' táhnou.. Achjo.. Už nevím .. Co mám dělat - vnucovat se nebudu.. Ach můj bože.. Už se zase propadám

00:17
Omyl - nepropadám, už jsem propadlá..

12:00
Divné ráno, divné sny o něm, o vejcích, o Vánocích, o hvězdách, o lidech... Kdyby někdo neveděl, Ještě stále u nás je Ája.. Přemýšlím co budeme dnes dělat.. Dala bych si vodárnu... Zatím.. Jdu snídat.

17:49
S Ájou jsme si vybrali den ve znamení kol - ježdění, focení, povídání, rozebírání.. A těd' odjela.. Nálada.. Není.. Stýská se mi. Radši jdu..

18:23
Chtěla bych, jak strašně bych chtěla být ted' někde jinde a s někým jiným.. Furt se koukám na mobil - nemůžu si pomoct. Pořád doufám.. Ale pořád to nepřichází.. Mám se jít učit a dělat úkoly?


...jdu si založit nový blog

22:50

Co všichni čekáte, že napíšu ? Sdělit vám můžu jediné - už mě to nebaví. Dnešní večer byl zase opravdu povedený. Ale už mě to fakt nebaví.. Tenhle blog - ty lidi, to dosvěčuje ta návštěvnost.. Takže.. Založím si v dohledný době jiný blog - nebo možná ani to ne.. Sem už nic psát nemůžu, prostě to nejde. Dobrou